Na Sicílii bylo, je, ale nebude.

Život prý můžeme vnímat v šesti časových zónách. Dva přístupy jsou zaměřené na minulost, dva na přítomnost a dva na budoucnost, alespoň podle profesora sociální psychologie z Berkeley Philipa Zimbardo. V jeho výzkumech se objevuje spousta zajímavých myšlenek. Například se ukázalo, že čím blíže rovníku lidé bydlí, tím víc se orientují na přítomnost a lidé žijící na severu se obvykle mnohem více zaměřují na budoucnost.
Stačí si pustit Zimbardovo nové desetiminutové video The secret powers of time a dozvíte se řadu dalších zajímavostí.

Veni, vidi, vici......

.....byli tři, Monica Bellucci jako Tosca, Andrea Bocelli v roli Maria Cavaradossi a Franco Zeffirelli režisér. Psát ale o této dvacetiminutvé poctě Římu by bylo jako mluvit o tom, jak dobře chutná Creme Brulee, a tak se raději podívejte na hlubokou poklonu matce měst, zkrácenou do tříminutové verze, tady.

Sotva byl svět stvořený, pustila hloupost kořeny.

Chtěl bych zahrát všem, co se cítí jako hlupáci, když si uvědomují, že se dá najít jen těžko něco blbější, než každý den trávit čas děláním toho, co za to nestojí.

Tady je písnička

Future shock.

Náš svět se zvětšuje a možnosti lidí se rozšiřují. Na druhou stranu se spousta věcí zmenšuje. Třeba místo na nohy v letadle, elektronické součástky, ale i náš životní prostor. Vezměte si třeba SLEEPBOX, který je taková moderní maringotka, nedávno navržená architekty v Rusku. Báječně se prý hodí pro letiště, nádraží, nákupní centra a zkrátka všechna místa, kde si lidé přejí odpočívat. Na necelých čtyřech čtverečních metrech je postel, která umí automaticky vyměnit povlečení, ventilační systém, vestavěná LCD televize, bezdrátové připojení, dokonce i místo na vaše zavazadla.

Videoprezentaci SLEEPBOXu si můžete prohlédnout tady.

Ronald Mc Donald jako Billy the Kid, Michelin jako Starsky a Hutch, Mister Proper jako gay kustod v zoo.

Logorama je 16 minutový reklamní výplach mozku nominovaný na letošního Oskara v kategorii nejlepší krátký film. Je to nejen ráj pro opravdové značkaře, ale i vtipná a svěží podívaná pro ostatní. Já jsem neměl odvahu počítat, kolik značek se v klipu objevuje, ale budu moc rád, když mi to někdo dáte vědět. Film můžete zkoukout tady, ideálně předtím než vyrazíte na zítřejší víkendové nákupy.

"Sníh je bílý" je pravda jen v případě, že sníh je bílý.

"I don't really know what the truth is. I don't suppose anyone will ever really know."

Řekni mi, kde bydlíš a já ti povím, jaký jsi.

New York je úžasné místo. Nikdy nevíte, co vás čeká a na koho narazíte. Můžete tu na přechodě potkat kluka s hroznýšem omotaným okolo krku místo šály, v KFC pána, který se dělí o svoje hranolky s papouškem na rameni, kluka s hliníkovými implantáty v loktech nebo holku, co venčí 15 psů. Newyorčani jsou zvláštní lidi a všechno je tady možné. I to, na co lidi nejsou připravení a asi i proto mají místní takovou pověst. Někdo říká, že jsou nafoukaní, sobci, jiný, že jsou tvrdý, neumí se smát a Edward Norton to ve filmu 25. hodina vidí ještě víc černě. Možná i proto se Mark Malkoff pokusil mýty vyvrátit a ukázat, že lidi v New Yorku jsou fajn, mají rádi legraci a umí pomoct. Někteří z nich vás budou i na rukou nosit.

PS. Než se tam vydáte sami, naučte se mluvit jejich newyorskou řečí, budete pak mít všechno jednodušší.

Zhasnout, domů a dělat děti.

Jižní Korea to je asijský tygr, jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik světa v minulých letech, Samsung, Hyundai, LG, ale i taekwondo nebo Kim Ki-duk. A právě teď hlásí problémy. Nějak jim prý chybí děti, na které se při vysokém pracovním a životním tempu nějak zapomnělo. Proto tamní Ministerstvo Zdravotnictví přišlo s báječným akčním plánem. Každou třetí středu v měsíci, přesně v 19:30, budou zhasínat světla v kancelářích. To znemožní lidem pracovat a tak půjdou domů a budou se možná věnovat manželovi nebo manželce a tím by mělo přibývat nových Jihokorejců.
Zhasínací nápad, perla sociálního inženýrství, je ukázka toho, jak hloupě se dokážeme chovat, když moc chvátáme a málo přemýšlíme. Z pobídek tohoto typu mě mrazí v zádech a čekal bych je spíš v sousední Korejské lidově demokratické republice.

Udělej si sám je fajn, ale má své hranice.

Venkovní reklamy je u nás spousta. A její úroveň je někdy hrozná. Nedělám si iluze, že v jiných zemích mají lepší vkus, je ale fakt, že něco podobného jako nápis "NA PRO DEJ" tlustou oranžovou fixou na balícím papíru vlepeném do tří oddělených okenních tabulí nebo "PRODEJ PŘÍRODNÍCH STŘEV" Balakrylem na vlnitý plech fontem typu Zombie jsem zatím nikde jinde neviděl. Nejsme o nic víc nevkusní, než jiné země kolem nás. Je to spíš v tom, že u nás máme pocit, že všichni všechno umíme a tak spousta z nás funguje ve stylu "Já mám nápady, Venca barvu a štětce, proč bysme si neudělali reklamu?"

Yes, we can.

Obama proniká dál do popkultury. Od ikonického modro bílo červeného obamikonu přes sociální sítě až k muzikálu Hope, který bude mít premiéru ve Frankfurtu nad Mohanem právě tuto neděli. Producent Roberto Emmanuele říká, že je to první interaktivní muzikál nové generace. Diváci tu budou totiž sedět na perkusních židlích od firmy Baff a tak se na zvukové kulise můžou sami rukama a nohama podílet.

Co je s tou židlí? Vemte si jí, jestli chcete.

Geniálně netradiční reklama od studia Blue Dot ve formě sociálního experimentu s odloženými Opravdu Dobrými Židlemi na chodníku v newyorském SoHo.

Všichni jsme PUNCO, jen někteří z náš jsou INCO: "Je mi opravdu nepříjemné, když mám vyhodit jakoukoliv věc, která může být užitečná. Taková věc by měla mít domov a když ne zrovna ten můj, znám lidi, kterým by se židle hodila."

Celý experiment na videu tady.

Nový rok začal náhodou.

Včera odpoledne jsem poslouchal Sunday morning od Lou Reeda, do toho volal kamarád, tak jsem vyrazil na ven. Jen jsem dosednul v kavárně na židli, vedle u stolu zvonil telefon a z jeho reproduktoru zpíval Lou Reed Sunday morning. Zdálo se mi to hezky zvláštní, ale asi to byla prostě obyčejná náhoda. Večer jsem šel na pivo se dvěma kamarády. Bavili jsme se o všem možném a nějak se dostali na téma dovolené v Turecku, kde byl jeden z nich v roce 2003 s manželkou. Ten druhý se ho začal vyptávat na cestovku, dispozici hotelu, jméno hotelové restaurace, barvu vlasů průvodkyně a další věci, které mi nedávaly smysl, když nakonec říká: "Hele, tak to je dobrý, protože ten kluk, který vám tam dělal delegáta jsem byl já". Takových situací se mi za těch pár dnů v roce 2010 stala už řada a tak si začínám o náhodách myslet svoje.

Písnička k přemýšlení o náhodách.

PF 2010

Už si nepamatuju kdo, zkrátka někdo, řekl něco, co se mi líbilo, tak to posílám dál:
"Není ani tak důležité to, kam se chceme dostat, mnohem více jde o to, co na cestě k cíli prožíváme." Ať na cestě v roce 2010 prožíváte cokoliv, přeju vám, abyste na to pak rádi vzpomínali.

Různí lidé na různých místech světa přemýšlí o stejných věcech.

Zajímají mě blázni a Kryzstof Kieslowski je extra blázen:

"Ponořte roh kostky cukru do hrnečku s kávou a začne se zbarvovat celá. 8 sekund, to je moc dlouhé, minimálně o 3 sekundy! Tak jsme museli přijít s kostkou cukru, která se zbarví kávou za pět sekund, protože to je přesně doba, kterou chceme takovému detailu věnovat. Proč pro nás měla být vůbec hloupá kostka cukru vsakující hloupou kávu ve filmu důležitá? Není, slouží k jedinému. Prostřednictvím záběru na kostku cukru natahující do sebe kávu se dostáváme na moment do vnitřního světa hlavní hrdinky, která beze slov a upřeně pozorující tenhle fyzikální detail, odmítá návrh."

Odstavec výše je jen ochutnávka z dokumentu Kieslowski Cinema Lesson, ve kterém pod kůži svojí epochální trilogie Tři barvy. Celý je ke zkouknutí tady.

Fenomén sebevraždy na Internetu.

Ve filmu Hlas moře je Ramón připoutaný na lůžko a neschopný zabít se sám. Přesto, že je to jediná věc, kterou si po 30 letech, kdy hýbe jen hlavou, opravdu přeje, je zatraceně obtížné najít k tomu pomocníky. Na internetu je to mnohem jednodušší, stačí pár kliků a začnete mizet. Z vašeho profilu na Facebooku se ztrácí komentáře s přáteli i fotografie z cest, na LinkedIn nenávratně končí kariéra a na MySpace třeba zas oblíbená alba. Celé vymazávání můžete masochisticky sledovat na obrazovce svého počítače a tak si přitom připadat jako v reklamě na Johnnie Walker, kdy vám v jedné minutě před očima proběhne celý život. Když je s vámi drtička virtuální minulosti Web 2.0 suicide machine hotová, jste panici sociálních sítí a ve světě jedniček a nul jako byste předtím nikdy nebyli.

Podobné věci jako web 2.0 suicide machine jsou zatím první vlaštovky "návratů do minulosti", na uzpůsobování a pozměňování osobní historie ve virtuálním světě vyroste v blízké budoucnosti velký business. Založte si na to firmu, pokud chcete zbohatnout.

Předvánoční povzdech nad promarněným talentem.

Znám skvělého básníka, co se živí jako operátor call centra, talentovaného malíře, co točí pivo, výjimečného skladatele, co neskládá a řadu lidí, kteří mají co říct, ale nic neříkají. Pak znám taky spoustu tlučhubů, kteří nic moc neumí, jen ví, kdy sednout na kolotoč a kdy zase přeskočit na jinou atrakci, kdy mluvit a kdy být zticha nebo kdy se jen tak přiblble zatvářit.
Ta první skupina lidí mi připomíná otce Javiera Bardema ve filmu Vicky Cristina a Barcelona, který psal knížky a trestal svět tím, že je nepublikoval. Absolutně nehorší věc, kterou člověk s talentem může ale udělat, je nevyužít ho na maximum, protože je spousta dalších, třeba bez talentu, kteří klidně zaskočí.

God is great.

Bůh prý neexistuje, nejsou pro to vědecké důkazy. Já jsem na vlastní oči viděl holku, která se dotkla jeho prstu. Tady

Přiznávám, že nechci, aby se vědělo, že výsledkem mého pětiletého martyria je slabomyslný blábol.

Na neobyčejně podařených 18 minut filmu I am bigger and better Martina Dudy z možná blízké divadelní budoucnosti se můžete podívat tady.

Zrcadlo, pověz mi........

.....kam kráčí Google.
CEO Eric Schmidt vystoupil 4. listopadu na Technologickém institutu v Messachusetts u příležitosti oslavy života Michaela Hammera. Odpovídal na otázky Toma Ashbrooka i posluchačů v sále. Google je často brán jako společnost, která nejlépe zrcadlí naší dobu, ať se nazývá informační, technologická nebo jinak. A tak je neobyčejně zajímavé dozvědět se, jak se Google staví k etice, společenské zodpovědnosti, konkurenci, změně globálního klimatu, výzvám budoucnosti a spoustě dalších zajímavých oblastí na videu z MIT tady.

Kdo je největší hlava na světě?

Americký magazín Foreign policy zveřejnil seznam stovky lidí, jejichž myšlenky v roce 2009 nejvíce ovlivnily svět. Je v něm řada osobností, o kterých jsem tady už psal jako třeba Ray Kurzweil, Richard Dawkins nebo Malcom Gladwell. Skvělé je, že se na dvacátém třetím místě objevil náš Václav Havel. Raději to ještě jednou zopakuju, abych podtrhnul význam téhle informace: Václav Havel, přestože už není prezident, ani činný politik, se umístil v žebříčku stovky lidí, kteří myšlenkami nejvíce ovlivnili svět v roce 2009 na 26. místě. Jak se za českou realitu občas i tady na blogu stydím, v tomhle případě jsem na ní opravdu pyšný. Na devadesátém šestém se umístil sympaticky roztržitý švédský statistik Hans Rosling. Doporučuju shlédnout jeho nedávnou přenášku na téma: Kdy začne světu vládnout Čína a Indie. Roslingovi statistiky tento okamžik stanovily na 27. srpna roku 2048. Shlédnout jí můžete tady.

Tady je odkaz na FP Top 100 Global Thinkers

Chytří šéfové pochopili, ostatním to bude ještě chvíli trvat.

Podle říjnové studie Robert Half Technology 54 procent amerických společností zakazuje svým zaměstnancům používání sociálních sítí v pracovní době. 19 procent firem povoluje Facebook, Twitter, LinkedIn a MySpace k pracovním účelům a jen 16 procent k omezenému používání pro osobní účely.
Každý zákaz je formou kontroly chování druhých a ve svobodné, moderní společnosti tak nevyhnutelně i projevem nedůvěry vůči těm, na které se zákaz vztahuje. Strach z toho, že když firma zaměstnancům povolí používat Facebook, budou na něm trávit významnou část pracovní doby, zatímco práci, za kterou je firma platí, nechají stát, je podle mého názoru přehnaný. Většina lidí v sobě má pocit odpovědnosti, chuť podílet se na úspěchu firmy a uspokojení z dobře odvedené práce. Do práce chodíme většinou pracovat a kdo se chce práci vyhýbat, má, Facebook neFacebook, dost manévrovacího prostoru u kávovarů, kopírek nebo v zasedacích místnostech.

Musíte říct Google.

Bez použití slova Google se neobejde skoro žádné povídání o webu. Google ale už není jen internet, přes svoje produkty prorostl do všech tradičních i nekonvenčních oblastí mediálního světa. Otázku: "Kam se obecně ubírá digitální svět a jak se mění tradiční mediální prostor?" se snaží prozkoumat Ken Auletta ve své nové knize Googled - The end of the world as we know it. Ken Auletta byl minulý čtvrtek hostem pořadu Charlieho Rose. Zajimavé video najdete v archivu rozhovorů na stránkách www.charlierose.com.

Luis Vuitton z vás Paula Newmana neudělá, falešný ale vliv mít může.

Není to o tom, jestli nás ostatní odhalí, že máme napodobeninu Gucci, Prada nebo LV. Důležitější je, jak se při lhaní sami cítíme a co za pocity a reakce to v nás vyvolává. Dan Ariely udělal zajímavý pokus, při kterém zjistil, že podvádění usnadňuje další podvádění a v lidech utváří klamnou iluzi, že ostatní podvádí také.
Tady je video.
Dobře si pamatuju jak jsem před pár lety na pařížském Saint-Ouen kupoval za 50 Euro takovou LV tašku. Dárek jsem koupil, dostal k němu velkou slevu, ale dobrý pocit jsem z toho stejně neměl. Paříž je plná originálních dárků, tak proč by měl člověk kupovat něco, k čemu nemá žádný vztah a kupovat vlastně nechce. Ale chybami se člověk uči. Až budu příště v Paříži, koupím jako dárek radši třeba barevnou šálu, velkou kytku nebo nebo plakát s krásnou Brigitte Bardot.

Je to debil, ale inženýr.

V Čechách není nuda a pořád se tu něco děje. Na Právnické Fakultě v Plzni se prodávají tituly a v Praze zase radnice zakládá podivné společnosti jako Praha 10 Majetková, a.s.

Upřímně jsme si dlouho koledovali o průšvih třeba s tituly, protože nesmyslně bazírujeme na písmeny před a za jménem. Dáváme si je na vizitky, na dveře i na stůl při svatební hostině. Jen málokoho ale pak zajímá, co vůbec je za tím titulem a co to o člověku říká.
Snad mi ani tak nevadí to, že někteří lidé, pochybně bohatnou na úkor jiných jen z titulu svojí veřejné funkce. Vadí mi ale, že se na takové lidi nekoukáme skrz prsty.

Všem nositelům koupených titulů a všem příživníčkům bez skrupulí posílám písničku. Tady je.

Je na tom láska tak špatně?

Jeremy Soul se představuje jako největší autorita na svádění žen, respektovaný vztahový kouč, který se orientuje zejména na oslňování žen v běžných denních situacích. Alespoň to píše na svém webu. Kdo viděl Magnolii, asi si tady vzpomene na Toma Cruise a jeho Sveď a smeť semináře. Přestože si za svoje seance Jeremy účtuje tisíce dolarů, publikum mu nechybí.
Bjorn Borg na své stránce nabízí pomoc tím, že za váš pošle rozchodovou SMS. Dokonce si můžeme vybrat ze tří variant: čistý řez, přátelská nebo ubrečená. Po poslání dokonce popřeje hodně štěstí a zdůrazní, že jste právě udělali krok správným směrem.
Holky v Číně utíkají před láskou do světa počítačových her, kde hledají partnera, kterého jinak nenalézají a láska přes internet, kterou na konci devadesátých let prožíval Tom Hanks s Meg Ryan, se dostala do úplně jiné dimenze, stačí se podívat na graf online datingu.
Čím to je, že je na tom láska tak špatně?

Umělá inteligence v křesle u televize.

Už si přesně nepamatuju kolik mi v té době bylo, ale mohlo mi být asi tak kolem pěti, když jsem na hlasatelku v televizi vyplazoval jazyk a pak se schovával za křeslem, aby mě neviděla. Je to tedy jen něco přes dvacet let, kdy máme fascinující technologie jako OnStar, sixthsence a Nintendo Wii, pomocí kterých dokážeme hlasem a pohyby ovládat postavy ve virtuálním světě a dokonce s nimi i verbálně komunikovat jako by byli živé.

Jak to funguje? Tady jsou ukázky: Peter Molyneux, Project Natal.

Jízda v kanceláři.

Zapomeňte na židle na kolečkách, Honda totiž vyvinula nové kancelářské vozítko. U3X váží jen pár kilo a se velmi snadno ovládá. Tady je video.

Nový styl reklamy od London Tea Company.

Koupil jsem si balíček čaje od LT Co. Většinou obaly moc nečtu, ale tenhle jsem si prozkoumal celý, protože mě na první pohled zaujal. Na zadní straně krabičky je napsáno: V naší společnosti se snažíme neupřednostňovat práci před našimi rodinami a kamarády, neděláme ani přes čas, ani o víkendu.
Je skvělé i odvážné nalepit si tohle na vlastní výrobek, který potom prodáváte. Já doufám, že odvahu k podobnému přístupu bude čím dál tím více společností a že rozhodnutí propagovat svoje hodnoty a vztah k okolí namísto hloupých "doporučení stomatologické komory" nebo "ještě výraznější chuť po másle" se jim vyplatí.

Krásné formy bez obsahů.

Ne obsah, forma je důležitější, alespoň tak to řekl Marshall McLuhan, známý teoretik medií a komunikace.A na internetu přibývá každý den velké množství skvělých forem s nepodstatným obsahem. Nechtěl pravděpodobně říct, že obsah by měl být nedůležitý, jen přece nemusí být důležitý vždycky. A tak když uděláme krásnou blbost, přimlouvám se za to, aby pro nás byla spíš krásná než blbost.
Koukněte na pár příkladů takových krásných blbostí:
Literal music video
Post it video
Improv Everywhere yearbook photos in MTA
Fellini Eminem Otto e mezza mashup

Je to malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro člověka.

Včera jsem to udělal, skoro třiceti letech života se záclonami jsem si řekl dost.
Není to ani osobní revoluce ani touha po tom, aby mě sousedé z vedlejšího domu viděli v šortkách. Nehledejte za tím psychologické odkrytí ani vyrovnávání se s komunistickým "Ať nám sem nikdo nečumí, mámo". Prostě jsem si uvědomil, že není jediný důvod, proč bych měl mít záclony, které mě otravují a zamezují výhled ven. Je zvláštní, že to trvá tak dlouho, než si to člověk uvědomí něco tak přirozené. Nejdřív sice trochu nezvyklé, brzy ale příjemné a osvobozující. Zkuste to taky.

Proč je česká kuchyně taková nuda?

V pondělí byl podle mě nejhezčí letní den. Modrá obloha bez mráčku a skoro středozemské sluníčko, které rozpálilo pražské ulice. Šel jsem po městě a přemýšlel, co si dát k obědu. Tabule s nabídkou poledních menu se přebíjely klasickou českou kuchyní. Svíčková, guláš, žebra na medu, špekové knedlíky s uzenou krkovicí a tak. Nic proti těm jídlům nemám, v zimě, ale v takovém teplém letním dnu je dvousetgramový španělský ptáček s pěti houskovými knedlíky zabiják. Když si předtím ještě dáte hustou bramborovou polévku a potom třeba kousek štrůdlu, můžou, vás rovnou odvézt na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Českou kuchyni mám rád, ale vadí mi, že je jí úplně jedno jestli je mrazivý lednový večer nebo tropické srpnové pondělí, pořád dokola to samé jídlo. Je to ale problém kuchyně a kuchařů nebo spíš náš, když si to do nekonečna v restauraci dáváme? Ten samý den, kdy jsem nemohl najít jídlo, které by mě neodstavilo na zbytek odpoledne mi kamarádka vyprávěla svůj zážitek s perskou kuchyní. V Teheránu se prý v létě jí třeba meloun se slaným sýrem nebo pitu se salátem. Představte si, že v takovém horku místo do teplého měkkého houskového knedlíku koušete do sladkého ledového melounu. Být tak v pondělí na oběd v Teheránu.

Co je tween?

Tolkien používal slovo tween pro označení hobitů ve věku dvacet až třicet dva let. O pár desítek let po něm lidé z marketingu označují pojmem tween segment předpubertálních dětí ve věku zhruba deset až dvanáct let. Tahle skupina v USA ročně rozhoduje o utracení mnoha miliard dolarů napříč různými odvětvími. Patří sem hlavně elektronika, móda, potraviny a všechno kolem zábavy.

Podle vývojové psychologiie si děti v tomto věku začínají budovat svojí identitu, měnit hodnoty a osahávat si nezávislost na svých rodičích a učí se být sami sebou. Je to výjimečně zajímavá skupina pro marketing dneška a klíčová pro spotřebu v blízké budoucnosti. Pro firmy je mnohem jednodušší pokusit se naučit je určitým zvyklostem a specifickému nákupnímu chování v tomto věku, protože starého psa novým kouskům těžko naučíš. Pro děti se to ale zdá být extrémně nefér, protože díky svému věku a zkušenostem nejsou určitě vyrovnaným partnerem pro týmy marketingových odborníků po celém světě.

Pokud vás zajímá dozvědět se o problematice více, tady je dokument Consuming Kids.

Luca Brasi spí s rybami.

A je to tady. Příručka na všechno. Curt Jester Purpose driven life je dobrá parodie na knížky, které se snaží dávat nám zaručené návody. Jak být oblíbený, Deset zásad pro spokojené partnerství, Jak v sobě najít krásu a spousty dalších, bohužel jsou jich plná knihkupectví a jdou napříč všemi žánry.

Staré umění v novém.

6 miliónů dolarů, 400 inženýrů z Číny a 2 roky práce stačí nato, aby naučili mluvit pět set let mrtvou Francescu del Giocondo. Tu v šestnáctém století při svém pobytu ve Florencii namaloval Leonardo da Vinci a právě z ní se stal nejznámější portrét na světě. V Alive Gallery v Pekingu je nově otevřená výstava, kde slavné renesanční obrazy a sochy ožily pro 21 století ve 3D holografické verzi, která zodpoví vaší otázku a reaguje na zamávání.

Video z výstavy.
Proč je Mona Lisa tak slavná? Podívejte se na video.

Divná zábava na party s prasečí chřipkou.

Máš prasečí chřipku? Tak na mě prosím tě kýchni. Nějak podobně může vypadat konverzace na takové akci. V USA a Austrálii se pořádají zvláštní setkání, říká se jim swine flu party. Ani se moc neliší od normálních oslav narozenin. Prostě se domluví lidi, sejdou se, konverzují, jí a pijou. Až na to, že někteří z nich jsou nakažení virem prasečí chřipky. Je tedy šance, že si z takové oslavy domů, kromě zážitků, přinesete i vir prasečí chřipky. Proč by to někdo dělal? No prostě proto, že si myslí, že je lepší dostat prasečí chřipku a být na to připravený než jí dostat náhodou od někoho na cestě metrem do práce. Takhle si totiž naplánuje dovolenou, nakoupí čaj a piškoty, lehne do postele a v těle si vytvoří protilátky. Někomu to přijde bláznivé, jinému se to může zdát celkem dobrý nápad. Lékaři ale takový postup vůbec nedoporučují. Hlavní důvod je, že virus prasečí chřipky je nebezpečný a dá se na něj umřít, i když o něm víte a léčíte se. Druhý důvod je obava z popularizování takových akcí, protože tímhle způsobem by se vir mohl rozšířit rychle a dostat tak mimo kontrolu.

Aby toho předávání viru nebylo dost, na webu se objevila hra, ve které je cílem nakazit jedním zakašláním co největší počet kolemjdoucích. Chcete si taky zkusit někoho nakazit na nečisto? Zahrajte si online prasečí chřipku.

Jednodušší než by se zdálo.

Co je lepší Lavazza, Illy nebo Jihlavanka? Kdo ví? Hlavně je to úplně jedno. Nejkvalitnější kávová zrna jsou údajně stejně z Etiopie a není jednoduché je běžně koupit. To ale vůbec nevadí, na přípravu šálku výborné kávy vám stačí v podstatě jakákoliv zrna. Jen je třeba vědět, co a jak máte udělat. Inspirujte se tady.

Mohamed, věštírna v Delfách, psychoterapie, tarotové karty kávová sedlina anebo Dear Prudence.

Nechuť vzít věci do vlastních rukou a strach z dopadů našich rozhodnutí je nám vlastní. Rádi přesuneme tíhu a důsledky na někoho jiného, protože pokud to nedopadne tak, jak jsme si představovali, nechybovali jsme přece my. Paradoxně je to pro nás jednodušší přestože, "shnilé ovoce" musíme sklidit stejně sami. Uchylování se k radám někoho jiného není ani tak o kvalitativně lepších možnostech řešení, jako spíš o strachu z odpovědnosti za vlastní činy. Být sám sobě rádcem a brát věci do vlastních rukou není vždycky lehké, ale je to fér.

Kam až jsme schopni ve strachu z odpovědnosti za své činy dojít? Velmi daleko. Podívejte se třeba na pravidelnou rubriku Dear Prudence v online magazínu Slate. Dear Prudence má i videopodobu na Slate V, u některých seriózně míněných proseb čtenářů o radu budete mít možná jako já problém uvěřit, že tohle není legrace. Žádat Prudnce třeba o radu "Je náš vztah v troskách, když můj manžel nesnáší Mac a já ho miluju?" je asi tak důležité jako tahle japonská zábava.

Korejské pivo.

Představte si, že namísto paní správcové, která projíždí vesnicí na kole, chlapů sobě nebo oslavy narozenin svého křečka by vypadala reklama na pivo takhle.

Obyčejná voda.

Voda z kohoutku většinou splňuje přísnější hygienické normy než ta, kterou koupíte balenou v supermarketu. Stačí totiž, aby na průhlednou láhev po určitou dobu působilo denní světlo a pod mikroskopem to ožívá. Když vodu z kohoutku ještě vychladíte a necháte odstát, při slepém testu zaručeně nepoznáte chuťový rozdíl vody Perrier, Evian nebo Vittel a té z podolské vodárny.

V různých částech světa v posledních letech vznikají iniciativy, které se snaží upozorňovat na jeden z paradoxů moderního člověka a hloupý zlozvyk kupování balené vody, který nám vtiskly reklamní agentury. V Austrálii se objevují lokality, kde se jejich obyvatelé dohodli na zákazu prodeje balené vody, v USA existují projekty jako Think outside the bottle a i u nás úspěšně běží iniciativy jako například Vodovoda.

Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Basilejská úmluva zakazuje vývoz a likvidaci elektronického odpadu do chudých zemí. Když se ale z nefunkčních počítačů, rozbitých telefonů a prasklých monitorů stane "zboží z druhé ruky" nebo "charita" vyvážet můžete téměř cokoliv. Podstatu problému elektronického odpadu(e-waste) to samozřejmě ale neřeší.

Tady je krátký dokument, který přibližuje situaci v Ghaně.
E-wasteland fotoprojekt Sophie Gerrard
e-waste info

Z ráje do pekla a zpět.

Ve Washington Street na úrovni třinácté West Street v bohémské čtvrti New Yorku Village, najdete hotel, který se jmenuje prostě - Standard. V něm je výtah, který vás vyveze nahoru do ráje nebo sveze dolů do pekla, podle toho, kam zmáčknete šipku. Vstupem do výtahu se totiž stáváte součástí Civilization, úžasné videoverze Boshova nejznámějšího obrazu, kterou ze 400 různých klipů poskládal Marco Brambilla.

4′33″

Čtyři minuty třicet tři vteřin je název pro slavnou třídílnou skladbu Johna Cage. Stojí za to vyšetřit si necelé čtyři a půl minuty a poslechnout si jí od začátku do konce. Skladbu, která ovlivnila například Franka Zappu nebo Johna Lennona si v podání symfonického orchestru BBC můžete poslechnout tady.
Pokud vás zajímá více, tady je rozhovor se skladatelem Johnem Cagem a tady v provedení Davida Tudora, která jí hrál v roce 1952 ve Woodstocku premiérově. Tady je pak odkaz ke stažení do vašeho počítače.

Koupání bez podprsenky.

Fellini v roce 1960 vykoupal švédku Anitu Ekberg v černých šatech ve Fontana di Trevi a stala se z toho nezapomenutelná scéna, která právem učarovala Mastroiannimu a většině mužské populace vůbec. Při natáčení La Dolce Vita se ale ani nesnilo o tom, s čím přijde radnice v rodném městě Anity Ekberg o padesát let později.
Radnice v Malmo právě včera přijala vyhlášku, že ženy nadále nemusí nosit do bazénu horní díl plavek. Je to výhra pro feministky, všechny ženy nebo spíš muže? Kdo ví?

koupací scéna z Fontana di Trevi

Na desátou.

Dokument Powers of Ten trvá jen devět minut. Natočili ho manželé Ray a Charles Eames před více než třiceti lety a pořád stojí za to pustit si ho.

Tady je video Powers of Ten a můžete si k němu pustit třeba písničku od Katie Melua

Sex tour - Praha.

Je to pořád dokola. Teplý víkendový večer a venkovní kavárny jsou přeplněné skupinami chlapů. Postupně naplňují bary, diskotéky a noční kluby. Takhle nějak popisují realitu kyjevských večerů o prodloužených víkendech tamní obyvatelé. Takhle nějak mi to připadá i v Praze. Ženám se bez doprovodu nechce už chodit ani do Činoherního klubu, protože po představení musí projít Smečky, než se dostanou na Václavské náměstí. A ani tam z toho nejsou venku a "v bezpečí". Já se cestou domů Václaváku každý den vyhýbám. Ne snad, že bych měl strach, bydlel jsem v newyorském Harlemu a tak jsem připravený na ledacos. Není to ani proto, že bych se nechtěl zasmát klukovi v crazy kostýmu supermana nebo opičáka, je to ale okoukané a přestalo to být zajímavé. Václavák večer se mi prostě už nelíbí. Smrdí tu přepálená sekaná, na chodníku parkují SUV s poznávací značkou 1111 a musíte se vyhýbat skupinám hlučných, blbě ostřihaných buranů ve stejných tričkách s nápisem "Já jsem tady král". Vlastně se za večerní Václavák před kamarády z ciziny i stydím.
Proto se mi moc líbí, že na hlavním náměstí v Kyjevu se proti sexuální turistice a cirkusové estrádě ohradili a upozornili na to, že jim to vadí protestem. Tady je z něho video.

Zlaté koule - tohle bolí.

Máte dvě zlaté koule. Uvnitř jedné je napsáno "Rozdělit se", uvnitř druhé "Ukrást to". Proti vám sedí soupeř a má stejné zlaté koule. Hrajeme o 100 tisíc liber. Oba se můžou domlouvat a navzájem ovlivňovat ještě předím, než se rozhodnou, po jaké kouli sáhnou. Pokud oba zvolí rozdělení, odchází domů s polovinou obrovské částky, když ale jeden z nich vybere druhou variantu, bere všechno.

Tohle není o ženách a mužích, lhaní a čestnosti, tohle je tvrdá hra. Podívejte se.

Co byste udělali vy?

Za 2 ks vepřové šťávy Fernet Stock zdarma.

Tohle jsem si přečet v červnovném letáku Fan Gastroservis. Vždycky, když na něco takové narazím, myslím, že horší to s úrovní propagace už být nemůže. Hloupost reklamních sdělení se ale zdá nekonečná a pořád se objevují další příklady, které mě překvapují. Kdo na to zabírá? Koho to baví? Jestli víte, napiště mi, zajímalo by mě to.

Čisté uhlí, kampaň Realita a bratři Coenové

Čisté uhlí je nesmysl. Tohle je ústřední moto kampaně Realita.
Podívejte se na dva spoty, které natočili Joel a Ethan Coen.
Tady je první a tady druhý.

Dokument o stínu.

Všichni o něm ví a nikdo ho nezná. Robin Hood britského street artu, král graffiti a Picasso z chodníku. To je Banksy. Umělec, který se vystupuje s "pseudo" anonymní tváří. Neprodává fotky svých děl a neukazuje se na vernisáži svých výstav. Dělá si legraci z politiky, veřejného života i moderního pojetí etiky.

Teď je o něm dokument Banksy přijde na večeři.
Tady je další video, které představuje jeho dílo.

Hudba jako loutky.

MTV vyrobila interaktivní verzi písničky I have seen enough od kalifornských Cold War Kids. Můžete vypínat a zapínat jakéhokoliv z členů kapely i měnit jejich nástroje.

Cold War Kids

Co letí?

tak tenhle týden třeba beatbox flétnista, holky v bikinách v NY a klip Wave machines.

Než koupíte diamant.

video

Mezi člověkem a opicí.

Takle možná vypadá chybějící článek mezi člověkem a opicí. Zkamenělina, která dostala jméno Ida je 47 milionů let stará má pro vědce obrovskou hodnotu, protože se dochovala v perfektím stavu, který umožňuje rozsálé zkoumání, mluví o ní dokonce jako o osmém divu světa. No snad se brzy dozvíme víc, jak to s námi a opicemi tedy bylo.

Léčení deprese přes festival v Cannes.

Lars von Trier přivezl na festival do Cannes, který pokračuje až do této soboty, horor Antichrist. Je to prý jeho zatím nejpesimističtější film a sám říká, že jeho natáčení bylo způsobem léčení depresí, které prožíval. Triera filmy mám moc rád, ale na tenhle určitě nepůjdu. Vůbec nerozumím tomu, proč by lidi měli dobrovolně jít na depresivní film plný zoufalství pesimismu a krutosti. U Triera filmů jsem měl vždycky pocit, že se snaží divákům ve filmu nabízet názory a pokládat otázky, které si pak sami řeší a vyvolává tak přes filmové plátno jakousi vzdálenou diskusi. Právě v tom zamýšlení vidím přínos jeho minulých filmů. V Antichristovi bohužel Trier mluví asi jen sám se sebou a svojí depresí.
Dost pesimismu, připomenu něco pozitivního. Přesně před dvaceti lety na stejném festivalu Giusseppe Tornatore představil film Cinema Paradiso. Film o lásce ke kinu, i o lásce a přátelství obecně. Příběh se odehrává v zapadlé vesničce na Sicílii po druhé světové válce a trvá až do současnosti. Kdykoliv zahlídnu ukázku nebo slyším slavnou hudbu Ennia Morricone, vzpomenu si na neskutečný zážitek, když jsem tenhle film viděl poprvé.

Iggy Pop + Holllywood

Na YouTube jsou tuny amatérských klipů, které doprovází slavné písničky. Takhle dobrý už jsem ale dlouho neviděl. Užijte si ho tady.

Revoluce ve veřejném mínění.

Chodili jste někdy s roztleskávačkou nebo útočníkem? Můžou se starý psi naučit novým kouskům? Máte ve sprše zajímavé nápady? Měli by pánové vždycky platit večeři? A tak dále. Otázka, odpověď. Většinou jsou dotazníky nuda a moc mě nebaví. Možná je to i tím, že mám nepříjemné vzpomínky na dlouhé a nezajímavé dotazníky, které jsem musel občas někde vyplňovat. Úplně jinak je to na urtak.com
Tady je jednoduchý, ale hlavně zábavný. Dostanete ANO-NE otázku, odpovíte a hned vidíte, jak na stejnou otázku odpověděli jiní lidé a můžete tak srovnat svůj postoj s ostatními. Urtak se pořád se rozrůstá, dnes je tam necelých 15 tisíc otázek a přes milion odpovědí. Nejlepší na tom je, že můžete sami přidat jakoukoliv otázku a sledovat, jak na ní ostatní odpovídají.

Motion picture

Film není nic jiné než spousta obrázku za sebou. Pohyb, který vidíme na plátně nebo obrazovce je vlastně iluze, která vzniká tím, že pustíme rychle jednotlivé snímky jeden po druhém. Obvykle je jich potřeba 24 na jednu sekundu filmu.
Co když ale pustíme jeden vedle druhého tak, že jsou všechny vidět najednou? Nesmrtelná scéna Play it again, Sam z filmu Casablanca pak vypadá třeba takhle.
Ale fantazii se meze nekladou a na www.yooouuutuuube.com to můžete zkusit s jakýmkoliv klipem.

Až potkáte robota, pomozte mu prosím najít cestu.

Takhle nějak asi vypadá nenásilné seznamování se lidí a robotů. Funguje to tak, že na nějakém místě v New Yorku Kacie Kinzer vypustí usměvavého malého robota z kartonu na kolečkách, který jede pořád rovně stejnou rychlostí. Na vlaječce, kterou má na sobě, je napsáno, kam směřuje a záleží na ochotě kolemjdoucích lidí, jak mu v tom pomůžou. První robota mise byla překonat Washington Square Park, a trvalo mu to kolem 40 minut s pomocí 29 lidí. Třeba tenhle malý sympaťák doputuje při nějaké z dalších misí i do Prahy.
Tady je video.
Tady víc o celém projektu.

Stylové porno s Isabellou Rossellini.

Právě vyšlo Green Porno 2, které je pokračování souboru krátkých filmů o sexuálním životě zvířat natočených Isabellou Rossellini. Navazuje na první sérii, která vznikla v minulém roce. Teď se ve druhé řadě přesouvá z povrchu země pod vodu, do tajuplného prostředí mezi velryby, hvězdice a měkkýše a nádherně ručně dělané papírové kulisy.

Jestli máte dost odvahy na Zelené Porno, můžete si pustit všechny filmy na stránce Sundance Channel.

Jak se staví zvířata k prasečí chřipce?

Slibuju, že tohle je poslední příspěvek k prasečí chřipce, protože se o ní píše víc než by si spousta z nás přála. Těch strašidelných a negativních je už dost, tak přidávám jiný.
Medvídek Pů a Prasátko

Animace jede.

Web je plný skvělých kreativních animací. Aniž bych je záměrně vyhledával, často na ně narazím. Tak jako na tuhle dnes.
Stačila k tomu křída, tabule a kamera. Kromě technického vybavení, které si může obstarat každý, budete potřebovat ještě originální koncept. A je moc dobře, že právě ten je klíčová surovina.

Novináři, dejte si pauzu a nohy zpět na zem.

Tak fotky orouškovaných lidí z prvních stránek nemizí a dnešní noviny jdou zase o krůček dál a přidávají ještě katastrofické scénáře. 12 tisíc obětí v ČR a milióny v USA.
Minulý týden jsem byl na přednášce o technikách manupulace. Jedna z takových velmi účinných je ukazování jedné strany mince. Přesně to se učebnicovým způsobem ve zpravodajství o prasečí chřipce děje. Jestli bude gradovat katastrofický tón zpravodajství o tomto tématu nastaveným tempem, příští týden můžeme čekat v poště balíčky, v nichž budou ochranné roušky s natištěným logem těch kterých novin.